Lehká  odpověď:  jsou zvyklí.   Za minulého  i dnešního režimu   měli duchovní  bezkonkurenčně nejnižší platy ze všech vysokoškoláků.  Kam se hrabou učitelé. Jasně - kdo dnes potřebuje  faráře?  (Kdo však dnes potřebuje některé učitele,  některé soudce, některé  lékaře, některé politiky?) Věřících  naší malé církve je  přesto pořád víc než  členů všech  politických stran dohromady.  A čas dává za pravdu  C. G. Jungovi, který  předpověděl, že za každý  zavřený  kostel  bude třeba otevřít jeden blázinec. A to pomiňme 40letou komunistickou devastaci církví, pronásledování věřících  a školství, které  ateistickým tsunami  poznamenalo  generace.

              Církvím  je neustále předhazováno, že jsou  jejich duchovní placeni   z peněz daňových poplatníků.  Hloupost nebo lež? Obojí.   Čtyřicet dva let hospodařil   komunistický režim  s majetkem, který  církvím sebral.  Bohužel už dvacet let tak hospodaří  i nový režim.  Dvě třetiny z výnosů uzmutého církevního majetku  jsou  62 let   spíš  prohospodařovány.   Jen jedna třetina  jde  na platy duchovních  a nepatrně  na opravy kostelů.  Kdyby   církve nebyly slušné,  daly by už dávno stížnost do Štrasburku.   Ne,  daňoví  poplatníci   neplatí církve – to církve  už 62 let dotují tuhle republiku.  Nástupní  plat duchovního,  vysvěceného  kněze po vysoké škole,  je  12 800,-Kč  hrubého -  to i těch duchovních, kteří se mohou ženit a mají rodiny.  Po 30 letech praxe je to 19 000,-Kč  hrubého včetně hodnostních příplatků.   Kazatelé a pastorační asistenti  mají o 4 000,-Kč méně a bez příplatku.  Opravovat  kostely  není  z čeho,  investovat stejně tak, protože  nevyřešené restituce  neumožňují  v podstatě nic a blokují všechno.  Nejen církvím, ale i starostům obcí.  Vlastně jsou církve v roli okradeného, který prosí zloděje  aby mu lup vrátil. 

            Přesto  církve nestávkují.   A to je dobře. Protože  duchovní by  měli jít stávkovat za jiné. Za ty,  kteří  mají děti na vozíku,  za  lidi postižené handicapem, za ty, kteří  doma pečují o  staré a  nemohoucí , za samoživitelky s dětmi, jímž  právní systém  není schopen vymoci alimenty, za nezaměstnané, kteří chtějí  pracovat, za lidi ve finanční  tísni,  kteří kvůli 2 000 dluhu   platí exekutorům   mnohonásobně   větší částky , zatím co  Pitrům všeho druhu majetky zůstávají.  Za takové lidi bychom měli jít stávkovat. Ani za sebe, ani za restituce.  Ale za ty druhé.  Neměla by se naše církev rozpomenout  na svou počáteční  revolučnost?   Do prvních let své existence vstupovala  bez jakéhokoliv finančního zajištění. A nebála se. Za války křtila židy aby je ochránila před koncetrákem…A dnes? 

          Nezabýváme se spíš  sebestřednými  problémy, které jsme si sami nakupili? A nezapomínáme na ty výše jmenované  a potřebné? Nechybí  nám odvaha   říci  k tomu své nejen  slovem? Ježíš se přece zastával nejposlednějších  z posledních.